Historická hra Richard III. se objevuje na Letních shakespearovských slavnostech letos poprvé. Na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu se v režii Martina Huby představuje v hlavní roli Jiří Langmajer. Ovšem jeho Richard není příliš přesvědčivý a jednoznačný, kromě toho, že si z vražd udělal zálibu. Podobný problém má celá inscenace, v níž se divák může snadno ztratit.
Hned na úvod je třeba říct, že obsazení Jiřího Langmajera do hlavní role nebylo nejšťastnější volbou. Jeho způsob pojetí této mocichtivé postavy, kterou chtěli s režisérem Hubou trochu polidštit, je sice svérázný, ovšem vzhledem k ostatním postavám trošku vytržený a ojedinělý. To, že je Richard lstivý, zákeřný a v podstatě bezcitný, už víme od Shakespeara, který tak skutečného historického šlechtice upravil do této záporné polohy, ale populární herec nám z něj neukázal nic nového či překvapivého. Do jisté míry ale vyniká, ze scény prakticky nesleze a v davových pasážích je upřena pozornost na něj.
Ostatní mužské postavy totiž poněkud splývají a kromě Buckinghama, v podání Karla Dobrého, spíše jen doplňují či reagují na Richarda. Prakticky celou první polovinu představení jsem měl problém rozpoznat, kdo ke komu patří, jak se kdo jmenuje, případně proti komu má stát. Moc to divákům neusnadňují ani dost podobné a prosté kostýmy, tedy vlastně černé pláštěnky, to kvůli případným dešťům na otevřeném jevišti. Některé barevné doplňky, jako v případě modré paruky královny Alžběty, mi připomněly karneval či punkový koncert. A k tomu ty černé pláště se cvočky.
Autor kostýmů Milan Čorba navíc většině obul obyčejné tenisky a nápaditá byla jen velká jednobarevná plátna, která sloužila pro různé příležitosti a někdy skrývala více významů, například rudé u závěrečné smrti Richarda. Dobrý nápad bylo také vyjádření králových handicapů pomocí ortéz a smrti jednotlivých postav po popravě. Před ní odložily pláště a část bílé košile pod nimi se s krvavým pruhem přehodil přes hlavu. Na jednoduchost vsadil také Jozef Ciller, autor scény, který v ní našel sílu. Velká mříž na zadní stěně na skále symbolizuje tu vězení v Toweru, jindy slouží pro šplhání k nebesům. Trochu nevyužité zůstaly náhrobky na straně jeviště, které navíc nebyly ani příliš vidět. Jen ten uprostřed, který se často měnil v trůn, našel dostatečného uplatnění.
Z vedlejších postav pak kromě zmíněného Dobrého zaujal v některých dramatických scénách ještě Kamil Halbich coby Clarence, diplomatický Marek Taclík v roli Catesbyho a Jan Teplý jako lord Hastings. Z ženských rolí pak lady Annu v podání Kláry Issové zastínily královny Markéta (Eva Salzmannová), jejíž kletby jsou emotivní i působivé, a Alžběta (Simona Postlerová). Velkou pochvalu si také zaslouží představitelé obou dětských rolí, tedy prince Edwarda a vévody Yorka.
Ten navíc krásně zpívá a ve vhodných momentech dotváří atmosféru tragického příběhu. Dramatičnost je často navozována i hudebními prvky, které má na svědomí Jan P. Muchow. Temno a smrt se postupem času kupí, až mi někdy přišlo, jakoby se na jevišti už nic jiného nedělo. Richardova cesta na trůn přes mrtvoly je sice ústředním motivem, možná ale mohl být v určitých momentech lehce potlačen. Vyzdvihnout je třeba překlad Martina Hilského, jenž si s češtinou skutečně pohrál i v pasážích psaných blankversem. Jestli máte rádi klasického historického Shakespeara, pak vám tento Richard III. určen není. Modernější pojetí a prostota v mnoha ohledech se stávají poslední dobou na divadle stále častějšími úkazy, ne vždy ale jde o krok k lepšímu.
Text: Pavel Urban
Foto: Oficiální foto akce